Ústřední topení

Tak dlouho se chodí s plyšákem TMOU, až se ... ustrne a zařídí trička

No, každý to máme trochu jinak. Takže popořádku:

Tmou očima VORYho
Na letošní Tmou jsem se začal připravovat už v lednu, kdy jsem odjel trénovat na Šumavu. Hlavu mi zamotala chvilková nepozornost a po devíti měsících se k tomu přidalo i nevyspání. Aby toho nebylo málo, tak jsem si ze středy na čtvrtek vzal v práci ještě noční směnu - tedy formu jsem celkem pěkně vyladil. Položím poslední telefon a už hraje hymna tmou. Ementál jde jako hračka, párkrát přehnu a už čtu řešení - Kamennka vrch konec a vyrážíme na Kamenku. Cesta je jasná - po cyklostezce až na Kamenku, ale co to? Nějaké týmy odbočují po silnici do kopce? Ono to má ještě jedno řešení! Vyndám šifru a najednou čteme Kamenny vrch vez. Ještě že mě Index přesvědčil, že to vezmeme k věži zprava a ne zleva jak jdou Alberti kolem jezírka. Slovní šifry nic pro mě, tak raději zapaluju svíčku a kroutím drát. Alberti mě dostali - předběhli mě cestou k Transformaci a šifru vyzvedávali o pikosekundu dřív. A zase Ementál, podruhé už to je brnkačka - jedu rovnou jednou barvou od všech myší i sýrů a už čteme o Červeném vrchu, ale to je nám málo, co ta Rybářská? Anebo rovnou 200 m na východ? Ale to by přeci Mirek Dušín nikdy neudělal. Cestou na rozcestí jsem naplno rozsvítil svojí čelovku abych našel nejlepší cestu přímo svahem a pak jsme se bavili hláškou jednoho konkurenčního týmu: "Ty vole, šajn jak kráva a přitom jsou poslední". U Pexesa mě naštval org - jsem k němu doběhl a on co nám vyšlo? Já na to Mir-t-ch a pak už jsme šli (S Indexem jsme se cestou bavili, že to tak orgovi ze srandy řeknem - ono to řešení ze začátku skutečně tak vycházelo, ale než se kotelník sbalil, tak už to bylo regulérní Mitrovskych). A to jsem neměl dělat. Dalších pět minut jsme se dohadovali, jestli jsme to vyluštili nebo ne. Nakonac zabralo napsat na mapu "Mitrovskych" a ukázat mu to jako řešení. No příště už si srandu dělat nebudu... Pak jsme se rozdělili - Index zajede pro Transformaci a ostatní jdeme rovnou 200 m na východ od Riviery. Nic tam? Co s tím? Přesypat ještě jednou! V tu chvíli už Index dobíhá a hlásí: Přesypat ještě jednou! Tím jsme se ale intelektuálně vyčerpali a pak (až na světlé vyjímky) jsme už jenom běhali jako například ze zastávky Talichova pro minišifru a zpět - pěkné 3 km. Ještěže jsem v zimě trénoval!

TMOU 14 očima INDEXe
Většinu adrenalinu jsem si letos užil už předem. Výsledkem chvilkové nepozornosti při zimním soustředění na Šumavě bylo jasno, že ve standardní sestavě tentokrát nepůjdeme. Na druhou stranu jsme díky příkladu Vlhké jámy z loňska věděli, že angažmá posily z jiného týmu je výborná cesta k úspěchu. Takové plány naboural jednak fakt, že ze sestavy ÚT vypadla nejlepší luštička Hruštička, dvak to, že všechny dotazované dívky nás odmítly. Pro dokreslení, jak žádaný tým jsme, doplňuji, že jedna šla dokonce radši do HROBu. Nakonec jsme v zoufalství z nedostatku kamarádů napsali inzerát na forum TMOU. Mezitím jsme vcelku v poklidu ignorovali hru o divoké karty i absolvovali kvalifikaci. Na inzerát se po počátečním klidu nakonec ozvalo pět zájemců, což zase předčilo naše očekávání. Demokratické celotýmové hlasování pak rozhodlo a vybralo Lucku, aniž by nás kohokoliv napadlo co pácháme. Těsně pře hrou jsem ještě tajně nasadil Olu mezi orgy, čímž nám zajistil klidné přijetí na registraci, a rozhodl se, že jdu tentokrát bez ambicí a pouze se bavit s tím, že bez Lenky to nemá cenu.
TMOU samotná pak proběhla bez nějakých větších výkyvů a výčnělků. Pořád jsem měl pocit, že víme, kam se chceme za několik hodin dostat, jen mezitím holt musíme vyluštit pár šifer. Pravda, ne vždy jsme si to mysleli od začátku správně, ale pocit zřejmých záměrů orgů byl přítomen stále. Šifru se dvěma řešeníma jsme si vyzkoušeli už na Matrixu a záseky těsně před cílem zase třeba při TMOU 8. Jen to tričko je nezvyklý pocit :) byť celkově si více cením celkových výsledků za posledních 5 let na TMOU než jednoho úletu. Každopádně poklona a dík Tmou.org za odvahu riskovat, chuť zkoušet nové věci a vůbec věnování času přípravě místo partnerům/kám.
A co dál? Důchod?

Co na to stařičký kotelník v.v.?
Já už su v důchodu dávno, nejmíň podle dýlky vedení. Ale o tričko se na TMOU rvu pokaždý, co se do okolí vejde. Letos jsem si například vymínil, že na mě pokaždý pěkně počkají, než se při odchodu ze stanoviště v klidu převlíknu a zbalím si bágl. Na startu sem si ještě umínil, že začátek nepřepálím a zezačátku nechám luštit mladý. A docela jim to šlo. Při zpracovávání druhýho ementálu jsem jim vtipně poradil, ať hledají rovnou třetí, a konečně sem si mohl krapet zchrupnout. Při druhým kolečku se jim pak hlavy trochu zamotaly, tak jsem začal pomáhat a hned to bylo ještě horší. A pak už to šlo. Cestou na mladou horu bylo divný, že nikde nevidíme ani světýlko, takže nalezení šifry byla docela úleva. Prázdná vrcholovka ovšem probrala i mě...to nic, to přejde. A tak jsme si nad šifrou zhasli čelovky, zasmáli se, rozsvítili a šli hledat židovský hřbitov. A tak dál a dál, luštili jsme pomalu, klopotně, ale opravdový zásek ne a ne přijít. Tak jsme alespoň v osmisměrce hledali další krok řešení, který tam nebyl. Hodinu a půl, a pak šel Sopťa pohaluzit k té jediné značce na mapě, co se podobala našemu "mezivýsledku". Po ránu se mně šiklo, že sem byl odpočatej, a pak už jsme jen udolali věty a šli do cíle se podívat, kdo nás všechno předběhl. Opatrně jsme obešli vlhkou jámu na chodbě a orgové vypadali, že nás rádi vidí, a dali nám takový tmavý trička. A pak jsem chvíli pozoroval jakýsi šikovný mimino, kterak tahá rozumy z našeho plyšáka, a zase usnul.

A co jindy málomluvný Sopťa?
Je čtvrtek večer, já balím věci do batohu a oddávám se svým chmurám. Má tohle ještě cenu? Nejsem na tohle už trochu starej? Vyhořelej? Už teď to vidím, zase budu akorát vlát v závěsu za týmem, kde chrti stejně všechno vyluští i beze mě. Přispěju jim tak možná svým otupělým mžouráním, a kdyby se mi snad skutečně v hlavě začalo něco líhnout, spolehlivě to zajde na oubytě v naší obvyklé luštící vřavě. Anebo to rovnou všechno zaspím. Achjo, že já na to vždycky skočím.
Je pátek večer, venku je krásně a první šifry mé černé obavy potvrzují do puntíku. Jo, zapomněl jsem dodat, že budu zdržovat cestou do kopce! Myslím na šnEka a jeho loňský manifest. Na Transformaci provozuji zatvrzelou aktivitu. Zavazím kotelníkovi, co můžu, a dopisuju zbývající cesty v bludišti, abych se trochu probral. Na Lumpovi zavane první svěží větřík. Kromě osvěžujícího výhledu je to taky šifra dle mého gusta. Taková nořící se z mlh, kdy stačí jen přimhouřit oči a vykročit za ní. Volání šifry bylo dokonce silnější než naše luštící vřava. K Mitrovským odcházím občerstven na duchu. Na Riviéře nám takřečená nelinearita hlavu nemotá, motáme si ji sami snahou orgy přečůrat, jenže je to spíš proti větru. A pak přišel Escher, krásná šifra plná symbolů, které se mi samy sypou před oči. Je to - tým snad odpustí - sólo pro Sopťu. Konečně vzrušení jako za starých časů! Nepoběžíme až na další šifru? Realitu řešíme jako pravý tým, jedna duše, jedno tělo, přichází povznesená nálada, kterou Fanklub nemůže udolat. Nenoří se sice sám z mlh, je to stopování od náznaku k náznaku, ale cíl jasně leží tam někde za rohem. Vypadá to, že do tohohle týmu patřím. A pak Kosočtverec, co je spíše čtverec nakoso. Bobtnající zákys nakonec vyřešila moje svéhlavost, s jakou si navzdory myslívám svou. Konečně se to jednou obrátilo v dobrou vlastnost. Dokonce poslední dílek, který doplnil týmovou skládanku... Báječná hra! Radostná a naplňující. Jak často se člověku podaří být kolečkem v tak dobře promazané mašině?, být žebrem v tak Úžasném Topení?
Jo, a že jsme prej vyhráli... no tak jo, ale to už máte docela fuk...

A jak vyhrát TMOU na inzerát?
Každy správný matfyzák by si měl dát někdy nějakou šifrovačku, ne? Obzvláště je-li již v postarším věku, jako já, je potřeba občas vyvenčit mozkové buňky, aby člověk nezakrněl. Tak jsem si jednoho dne říkala: "Co já budu dělat příští víkend, když mám děti pryč? Co kdybych jela na Tmou." Koukla jsem do fóra na stránkách a hele, nějaké Ústřední topení vyhlašuje konkurz na 5. člena. Tedy raději členku. Sice požadovali humanitní vzdělaní, ale asi je uspokojilo, že jsem flétnistka, každopádně konkurzem jsem prošla. Jelikož jsem byla jen loni na Bedně, kde jsme skončili někde uprostřed, zuřivě si ještě doma opakuji nějaké základy šifrování, aby ÚT neplakalo, jakého si to vybrali totálního pitomce. Ale už na společném obědě v pátek jsem pochopila, že mým hlavním úkolem bude nosit a opečovávat plyšový mozek celého týmu, takže i kdybych byla totální pitomec, stejně se beze mě neobejdou. Ze začátku jsem měla trochu komplex méněcennosti, že pánové jedou nad šiframi jak fretky a já jsem jen taktak ráda, že stíhám jejich myšlenky (holt roky až desítky let praxe se poznají), ale pak mě občas i napadne nějaká vlastní smysluplná myšlenka. Nikde jsme se nijak zásadně nezasekli, šifry byly vtipné a elegantní stejně jako kolegové v týmu, co si přát víc? Snad jen, aby mě tak děsně nedřely pohorky, ale nad to se člověk dokáže povznést v té euforii, že už je na kdovíkolikáté šifře a pořád to vypadá, že dojdeme až do konce. U poslední šifry jsem si, pravda, na chvilku zdřímnula, ale pak už jsem vzhůru a klušeme ke škole, v níž jsme odhalili cíl už při luštění šifry od vodojemu. Sice jsem se těšila, ze mě pořádně doprobudí nějaká koupel v plavkách v bazénu, ale člověk nemůže mít všechno, stačí, že mám tričko Tmou a všechno mi to připadá jako nějaká neuvěřitelná haluz. Tož dík!

Bohužel náš milovaný plyšák to viděl trochu jinak, jak jste se mohli dočíst na fóru TMOU. Možná si ho ještě udobříme, ale na památku a výstrahu nám zůstáva jeho CV.