Měli jsme cíl jednou nějakou hru
dojít.
Měli jsme tajné přání jednou
nějakou hru vyhrát.
Občas se nam zdálo o tom, že
vyluštíme šifru, kterou nedaly ani Prahory.
Takhle to zní jako z pohádky o chudé uklízečce co ke štestí přišla. Řeknu vám teda rovnou, že starej kotelník si pohodovou šichtu představoval jinak, jenže s tímhle hrozným týmem ... no posuďte sami:
Jana přihasila těsně před startem odkudsi z horoucích pekel, vyrychtovaná (jako) po tejdenní pařbě. Pochopitelně se dokázala stěží pomodlit otčenáš, pak eště v polospánku chvíli blábolila cosi jako “marksenglsbitlz” a podobné nesmysly, načež vytuhla definitivně. Nováček Michal byl naprosto nesnesitelnej jak pořád sršel energií, furt měl nějaký šílený nápady jako “spočítáme průsečíky” nebo “ne, vybarvíme úsečky” a navíc nás vždycky cestou zatáhnul do nějakých kopřiv pod záminkou že je to zkratka. Skoronováček Sopťa se sice choval celkem tiše, ale zase vůbec nespolupracoval. V době kdy se celý tým potil nad drsným sudoku tak se válel vedle na dece a počítal nějaký slova. No a Lenka? Takový slušný děvče to bejvalo, a teď mi furt brala z rukou zadání a vykřikovala že tam vidí nějaký písmenka. Je to normální? Já tam viděl celý slova, občas i větu a nerozhodilo mě to ani o půl stupně od nastavený teploty. Ještě že k ránu všichni vytuhli nad nějakejma barvičkama a byl chvilku klid. Konečně jsem si mohl hrát se svou oblíbenou morseovkou a nikdo mi do toho nekecal. Chtěl jsem si to všecko pěkně srovnat, jenže jsem se starej blbec zapomněl a říkal ty zmatený písmenka nahlas. Hned byli všichni zase vzhůru a hnali mě k nějakýmu transformátoru. no děs a hrůza. Všechno to skončilo svíčkovou, což teda jako můžu, ale bez žejdlíku? Je to normální??
Abych byl férovej, tak pustím ke slovu i ostatní. Ale nebojte, všechno je pečlivě zcenzurovaný, co kdyby to někdo četl a já pak přišel do řečí. Dneska si člověk chvilku nedá pozor a hned je v těch novinách Výbojka co je nikdo nemá rád a všichni je čtou. Přidám i pár svých postřehů, ať je to ještě delší.
Kotelníkův postřeh první aneb organizuje se to jaksi samo
Myslím tím činnosti v týmu. Před startem jsme si spíš z legrace říkali - ja jsem střihač obálky, ty píšeš písmena, ty hraješ KNP, Sopťa mává cedulí ... těsně před hvizdem jsme vymysleli že budeme házet mincí, někdo mi tu obálku sebral z ruky a pak jsme fungovali jak staroměstský orloj za prázdninového poledne. Házel jsem mincí rychlostí 2 hody za vteřinu, Lenka sestavovala tajenku, Míša odpovídal soupeřům, Jana se Sopťou naháněli další tým. Nakonec jsme poslední zbývající řádek ani nepotřebovali, ale sželelo se nám smutných pohledů členek týmu Správná pětka a tak jsme si vyplnili co jsme už věděli a i tak vyráželi k rybníku zcela sami. Adrenalin postupně klesl (skoro) k normálu, ale taková ta "pozitivní entropie" nám v týmu vydržela celou hru. Nejspíš to byla nějaká neznámá forma energie vyzařovaná naším radiátorem.
(Michal)
První šifru skutečně nacházíme s číslem 1. Teda chvíli jsme hledali šifru a pak rozumné místo na lehnutí. Mezitím se přihnala spousta dalších týmů. Zkoušíme, čteme tam i zpět, až se ozve Lenčin radostný tlumený výkřik a po krátkém doluštění a zabalení vyrážíme dál. Po cestě ještě minimálně jeden tým předcházíme (prostě orienťácká mapa je o trochu přesnější).
U Ševcovy skály bereme dvojku a sedáme do lesa. Sčítáme šipky, náhodně chodíme po šachovnici ... už to začíná být opravdu dlouho a v lese docela plno. Je vcelku jasný význam šipek i spojitost mezi 10 řádky šifry a 10 řádky, do kterých se vejde šachovnice, ale pořád nemáme ta písmenka, po kterých se má chodit. Až se Lenka začne protahovat, opět oživí myšlenku Sirek a je to. Ještě chvíli dáváme Otčenáš dohromady a přes ateismus některých členů můžeme směle dál. Cestu volíme, jak jinak, přímou a pár míst získáváme.
Maringotka znamená, tuším, sedm a příjemné ležení na sluníčku na louce. Ještě se ptám, kdo že to jsou ti Proudoví krtci a co je na nich tak zvláštního. A je mi vysvětleno, že oni jsou jiná liga a my se budeme snažit se jim co nejvíc přiblížit :)
(Jana)
Trojice - moc pěkná šifra při které jsem se dost pobavili a díky různorodému složení našeho týmu jak věkově (20-51) tak vzděláním (mat-fyz, elektro, molekulární biologie, architektura,sociologie-sociální antropologie) i zájmy (diskrétně pomlčím), jsme neměli problém s doplněním trojic.
Pepíček a Nguyen (brali jsme tuším trojku) - taky moc pěkná šifra, slova jako mluvit slyšet vidět jsme objevili hned, spásný nápad s morseovkou přišel o něco později...
poznámka sociálního vědce: byl to pěkně etnicky a kulturně nekorektní a xenofobii podněcující text:) a to že se Klaudia Šifrová ke své xenofobii přiznává není pro organizátory žádnou omluvou
Kotelníkův postřeh druhý aneb jak je to s radostí ze hry
Když jsme se půl hodiny marně snažili na otčenáš (trojka) napasovat nějaké přísloví či písničku střídavě s šílenejma rovnicema, tak jsme jen závistivě sledovali jak se Prahory, Proudoví krtci, KSP po pár minutách zvedají a odchází. Holt na elitní týmy nemáme, návrat zpátky na tvrdou zem. Lehká a krásná čtyřka a čislo 7 na ní nám zase zvedly náladu i sebevědomí a boj o to konečně něco dojít pokračoval. No a velký zákys ne a ne se dostavit (45 min na sudoku a hodinka na úsečkách jsou pro nás bežné drobnosti :-) a obě to byly moc krásné šifry).
Předpoklad: Čím větší zákys tím větší radost z vyřešení
Důsledek: Nejmenši požitek ze hry má ten nejrychlejší
Hmm...
(Michal)
Při pohledu na turistickou mapu navrhuji jít z Podmoklan přímo, ale nesetkává se to s nadšením. Uhájím si aspoň základní myšlenku, že orienťáci přece nepůjdou po značce. Tož jsme se prošli kolem mohyly, korytem zarostlého potoka i polem kopřiv. Na Janě se poprvé pořádně projevuje únava z náročného týdne a deseti minutový déšť tráví osamoceně. Ve čtyřech dorážíme na náves a bereme další úkol.
Číslo je pět, opravdu bez záruky. A v okolí jen jeden tým, další tušíme ukrytý pod stříškou. Pršet už v podstatě přestalo, šifra je v obalu, takže usedáme na okraj lomu, posloucháme diskotéku pro stále mladé a koukáme na stáje, kurníky a holubníky. Vsunuté piškvorky nám moc nepomohly, pánž body jsme nezískali a tip na Prahory také nevyšel, ale myšlenku, že se nám nějak povedlo se dostat před ně rychle zavrhujeme. Aproximaci počtu obyvatel máme docela rychle (odhad je počet domů, což se nakonec ukazuje jako správné), hned na druhém místě chytáme základ v podobě počtu slabik a nadmořská výška na sebe také nenechá dlouho čekat. Už před ní ale prosazuji myšlenku, že je to určitě Štěpánov. Ve volném čase voláme přítelkyni na telefonu a snažíme si naše dohady potvrdit. V podstatě nic nového nezjišťujeme a po dalším přemýšlení vyrážíme. Cestou ještě s Pavlem řešíme, že tam ještě chybí určení vzdálenosti, pozice nebo třeba směru. Směru? Tak máme i 4. sloupec a s mnohem vetší jistotou jdeme do Kladrub. Já si ještě po cestě dám proběhnutí Sloupnem na jižní konec a zpět za chimérou zastávky ve Štěpánově.
K velkému překvapení bereme trojku a hecujeme se, kdo vyluštil kolik sudoku. Časem dokonce vyluštíme jednu sedmičku, ale dál s tím moc pohnout nejde. Zároveň nechtíc posloucháme nedaleký tým, kterému se snad povedlo najít řešení pomocí programu v mobilu, ale když jim jeho použití povolí pořadatelé, začíná tu něco smrdět. Na Janu už opravdu padá velká únava a po dohodě se přes terénní nápovědu vydává směrem k Chotěboři a spánku v autě. Než tam ovšem dojde, tak Pavel spočítá slova v textu. 81 je velmi nápadné i mně, ale ostatní jdou již najisto a na druhý pokus to máme asi pět vteřin před tím, než Janča zavolá, že už je u stavidla. V podstatě nám to jen potvrdí a my začínáme první noční přesun.
(Jana)
Tady jsem byla vyslána pro nápovědu kterou jsem měla sebrat cestou do Chotěboře, umístění bylo docela pošušňáníčko - stavidlo asi dva metry od hráze spojené žebříkem a text byl samozřejmě na odvrácené straně od hráze takže nebohý nápovědní se musel velmi nahýbat aby celý text přečetl, K tomu když máte ještě takový neuznalý tým jako já který když jsem jim zavolala že jim to přečtu tak řekl že už to asi mají a po přečtení textu prohlásil, no to jsme si mysleli, no zkrátka k naštvání, taky to mohli vědět o 20 min dřív než sem k tomu rybníku dorazila....
(Michal)
Orientace nám nedělá problémy ani ve tmě a já si dokonce po cestě uvědomuji, že vím, o jakou jde vodárnu. Ale kousek za námi jdou další světla, u šifry je Orgovské auto a silnice moc neláká. Bereme tedy křížovku s první dvojkou a pokračujeme dál směrem k Libici, okraj mapy dává tušit, že teď už se budeme cíli jenom přibližovat. Sedáme do plechové budky u zastávky a kombinujeme písmenka a kombinujeme. Nakonec to vychází až na asi sedmou variantu a po přechodu z papíru na fólii, ale vychází. Nikdo kolem neprošel, směr na Libici jsme trefili, tak zase po silnici. Opět jdou za námi naši pronásledovatelé, takže se nic nezměnilo. Sice zvládám průchod Libicí i vzpomínky na maturitní večírek, ale dohledávku hrubě podceňuji a náskok získaný rychlou chůzí je pryč.
Kotelníkův postřeh třetí aneb není nad znalost terénu
Přiznáváme, měli jsme v týmu místního znalce (Míša je z Chotěboře) a vůbec celý tým sestává z orientačních běžců. Proto jsme cestou z Podmoklan kosili kopřivy v jakémsi zarostlém údolí místo abychom šli po modré značce, soutok Doubravky a Cerhovky hledali o kilák dřív v jakémsi zarostlém a bahnitém poli apod. Dokonce jsme si užili luxusu luštěni v teplíčku v Chotěboři. Smrtíci šifru č.13 jsme nejdřív lámali 1.5 hodiny na chodníku cca 300 m od čtrnáctky. Pak jsme se rezignovaně zvedli a šli přes půl města na základnu, zuli si boty, svlíkli bundy, nalili čaj... a šli zpátky, neb ta morseovka konečně vyšla. Kdo viděl za svítání dva blázny bežet s batohama, tak to jsem byl já a Sopťa. Radost z prolomení barviček a hlavně strach z blížícího se konce hry nas nějak rozhejbali. Alespoň mě to ale rychle přešlo...
(Michal)
Stejně stíháme brát šifru na druhém místě. Od začátku to vypadá náročně, terénní šifra je necelý kilometr daleko, chci vynahradit svou chybu a taky už jsem dlouho neběhal. Čtvrt hodiny tam, stejně zpět a přidávám se k luštění. Mezitím potkáváme několikrát jeden pár, takže o tom šaškovi co v noci běhá mezi Libicí a Sokolovcem asi mají zajímavě mínění, ale snad jsem je moc nerušil. Okamžitě zkouším zvýrazňovat úsečky, ale místo úseků počítám průsečíky, takže nic. Ve chvíli bezmoci prohlašuji, že to stejně určitě bude na sedm písmen a Lenka prorocky ukazuje na Liboháj. Směr i vzdálenost sedí, dokonce i ta magnólie by tam mohla být, ale přece nebudeme haluzit. Víme, že nejsme daleko od řešení a všechno krásně vychází, ale pořád nic. Pak tedy konečně zkusíme označit úseky a hned to vypadá jako písmenka, ale pořád tam něco chybí. A taky se to nechutně podobá nápisu Liboháj. Když se Lenka hrne do obtahovaní dalších částí, zkouším navrhnout něco s fólií, ale jsem tvrdě uzemněn. Cílená manipulace nese své ovoce a my můžeme opravdu vyrazit k vysněnému cíli.
Pro změnu dvojka a opět těsně před dalším týmem. Popocházíme za okraj lesa a sedáme na kraj silnice. Sotva projde soupeř a usadí se kousek od nás, máme spočítána písmenka ve slovech, já upozorňuji na podezřelou lichost a Lenka čte tajenku. Prostě, dejte před ní nějaký text a ona už v tom ta písmenka najde, ať už jsou kdekoliv.
Další šifra nám dává zabrat o trochu více. Podle očekávání stále druzí. Tušíme vpředu Prahory, ale vidět je opravdu není, pomalu začínají řeči, že sice možná je někdo vpředu, ale pořád tu jsou Proudoví krtci, Lamy a další. To si někdo bere zadání odspodu? Ale rychle zpět k luštění. Navrhuji myšlenku, že pořád nebyl žádný převod čísel na písmena, Pavel si všímá ukryté značky zákazu vjezdu a Lenka odkrývá tajemství římských číslic. Písmena jsou, ale co s nimi? Nejdříve odhalujeme přesmyčky a když máme tak polovinu, už suveréně čtu tajenku :) Na této šifře si velmi zvedám sebevědomí a také trošku trháme naše pronásledovatele. Najít značku už není žádný problém.
Kotelníkův postřeh čtvrtý aneb komu se nelení tomu se zelení-žlutí-fialoví-modří-oranžoví
Když jsme i po úsečkách brali dvojku, tak jsme po sobě koukali - to znamená že buď Krtci nebo Prahory jsou za náma ... a KSP a Lamy taky ... to je divný ... Pak to šlo a nějak jsme byli sami a pořád brali dvojky a začali dělit počet zbývajících hodin počtem zbývajících šifer. Konstanta ze zkušenosti říká že jak to klesne pod 1.5 tak je to špatný. Furt to bylo dobrý a pak prišla třináctka. Brali jsme si ji za hluboké tmy a těm co tam byli až za světla prozradím že ve světlech čelovek ty barvy moc nevyniknou (ne že by to pomáhalo). Pak prišel šok č. 1. Vyslali jsme Míšu pro nápovědu a když tam běžel, tak v protisměru potkal posla z Prahor. Náročným sledem logických úvah jsme odvodili že a/ ti před námi jsou Prahory, b/ že nejsou daleko, c/ že mají taky problém s třináctkou. Nicméně d/naším problémem nejsou Prahory ale ta hnusná, slizká a strakatá šifra. Za svítání jsme naznali že s trochou fantazie v té nápovědě je to TUDY morseovkou ale nejspiš je to blbost. No a po zbytečném odchodu na základnu byla ta morseovka i v tom zbytku. Fuj, to bylo o fous. (jako většina jsme po nápovědě barvili půlky políček)
(Michal)
Zase dvojka, takže se nic nezměnilo. Postup je jasný a pracnost také. Naprosto cíleně se neúčastňuji luštění a protahuji nohy, stejně zjevně pomoci nepotřebují. Na závěr se přidávám též a už nás mohu najisto vést k soše. Nakonec měním své rozhodnutí a jdeme kolem penny marketu, což se později ukazuje jako rozhodující.
Kotelníkův postřeh pátý aneb i Prahory jsou jenom lidi
Do pantnáctky čumíme hezky u stolku na lavičkách a dost nás štve že na poslední šifru dali orgové takovou nehezkou všivárnu. Jakž takž logicky jsme odvodili VLE....E...E...LE, v mapě nic a ani místní znalec nic neví. Většina z nás přitom kolem toho vleku i kaple běžela orienťák nejmíň dvakrát. Koukáme po sobě a s pocitem těžkého ponížení volám o telefonickou nápovědu, zatímco holky jdou kupovat kaktus a Míša beží pro pomlázku domů. Nakonec mu ještě maminka uvařila i vejce natvrdo. Po nápovědě je to otázka chvilky (= čtvrthodinky). Cestou ke kapli žertujeme jak Prahorám chutnala svíčková a vítězí pocit radosti že to fakt asi dojdeme. A (pozor vtip, hehe), jaký bude číslo na tom posledním lístečku? Když ho Lenka brala, ani se na číslo nedívala a četla pokyny. Na půl cestě ke klubovně najednou "...podivejte co je tady za číslo!!"..."To si Prahory vzali lístek odspodu, to neřeš". No a v poslední ulici najednou proti nám běžící postava a u vchodu zbytek Prahor. Čítám že nás moc rádi neviděli. Teprve v tu chvíli nám to docvaklo. Bude SVÍČKOVÁ!!!
(Michal)
Pár závěrečných postřehů šifrovací panny:
Opravdu se vyplatí různorodý tým. Na čtyřce to bylo nejzjevnější, ale i jinde bylo dobré, jak každý měl jiné nápady a doplňovalo se to.
Že jsem byl domácí nebylo moc zrychlující, ale byla to taková jistota. Asi jsme tím nikde moc nezískali a s mapou nemáme problémy ani v neznámém terénu, ale ten teplý čaj, podle mě, třeba hodně pomohl psychicky. Možná by se hodilo dopředu uveřejnit seznam nonstopů ve městě, ať se to srovná.
Přišlo mi, že správný směr je cítit, i když je člověk teprve v půlce. Vždy jsme věděli, že tudy někudy to musí jít.
Magnolie není rododendron.
Rozhodují spíše ztráty než super rychlé řešení. Ztratit se dají hodiny, získat minuty.
Občas rozhoduje náhoda, důležité je se nevzdávat, zkoušet další možnosti a vysedět si to. I to, kde to ostatní vzdají, se dá vyluštit.
Opravdu i v Chotěboři je vlek a to jsem tam v zimě sjezdoval.
Když vám chybí písmena, tak to vždy chce vzít abecedu a projít důsledně všechna
Stejně je následující stanoviště Liboháj, ale pěkně to vyluštěte.
Co nejdříve si ušijte talisman. Radiátor sice bude vždy nejlepší, ale stejně.
Každého lze porazit, každou šifru vyluštit a každou šifrovanou dojít.
Práce s předtuchou se také vyplatí.
Předstatovní příprava se hodí. Asi jsme trošku podcenili čtení Sirek a na třetí šifře to bylo znát.
Musím opravdu důrazně popřít zprávy, že jsem utajený syn Klaudie Šifrové. Další šifrování mně láká, ale nerad bych si pokazil svoji statistiku, že každé družstvo, za které jsem startoval vyhrálo :)
(Jana)
Po skončení snad jen povzdechnutí jednoho člena našeho týmu:“že my jsme ten radiátor neušili dřív“
Z toho plyne ponaučení co je třeba míti s sebou na šifrovačky: týmového ducha, týmového maskota , a hlavně jak říká Kladie Šifrová, hlavně ty modlitby a obětiny:)
Díky Pralinkám zvlášť a všem jejich pomocníkům za fakt skvělou hru!