Ústřední topení

Ledasco se dalo tušit již při demotivačním týmovém obědě. Že bývám na místě srazu v čas srazu sám, jsem si zvykl. Tentokrát byla akademická čtvrthodinka vyplněna například nákupem dioptrických brýlí. Když pak podivně zamlklý Sopťa z pizzy snědl asi dvě sousta, pochopili jsme, že se máme na co těšit. Informace, že byl v pátek večer v hospodě do rána a čerstvý vzduch mu určitě prospěje, doprovodila balení zbytků do krabice. My ostatní jsme měli většinou jen nohy v různých částech rozkladu. Lenka s Vorym si v pátek večer zaběhli MČR v nočním rádiovém orienťáku jako rozcvičku.

Na startu jsme velmi dlouho hráli nezájem, ale pak nás ta demonstrace nějak probrala a u Výtoně je Vory první. Lehkým propočtem se ujisťujeme, že po pár vlnách by se náš tým musel rozdělit na 8 částí, což by pro všech pět členů mohlo být bolestivé, navíc by tím bylo porušeno pravidlo o maximálním počtu členů. Také by to mohlo znamenat příliš brzký odchod do lineární části. Naštěstí jedna z první dvojice šifer byly Ovečky a tak úvodní dělení nehrozilo. Pak to jde ale tak rychle, že občas ani nestíhám sledovat odkud kam to Lenka s Vorym jedou a kolik šifer cestou vyluštili. Někdy v sedm jsme na Střeleckém ostrově a máme vše až na Kelty (a samozřejmě Ovečky). Na Kelty jsme i zkusili správný postup, ale protože jinak by hrozilo, že budeme moc vepředu, dělá kotelník úmyslně v přepisu písmenek knp chyby. Koukat se na vyřešená zadání nehodláme, přece nám orgové musí poslat nějakou SMS, když už máme tolik klíčů. Furt nic, tak se na další tři hodinky přesouváme do tepla řešit neřešitelné Ovečky, případně Kelty nějak jinak než to jde. Nápověda na Ovce nás úspěšně odvádí od důsledného prověření Keltů a čas dále běží. Jelikož na to máme, tak si řešení Ovcí čteme až půl hodiny po tom co nám přisla SMS. Když pak přišlo řešení Keltů v okamžiku kdy Vory vyzvedával Ovečky, a já viděl Lenku, které mobil odmítal přijímat hovory, kotelníka, který má tak tiché vyzvánění, že darmo mluvit, a Sopťu, který odmítá mobil používat, pochopil jsem, že není čas na hrdinství a vyrazil. Tak odbila půlnoc, odesíláme poslední klíč a čekáme přinejmenším blahopřejnou SMS. A zase nic. Že by na těch zadáních přece jen ještě něco bylo? Lenka, bystré to děvče, si všímá čárek v klíčích a je vymalováno. Sice některé papíry nemůžeme najít, ale všechny klíče ani potřeba nebyly, že....

U bedny kýveme na Roberta s Antoniem a oni kývají na nás. Na noty používáme více delfskou metodu než autorskou (most u Pražské leží naprosto přesně 1,5km od velmi nepřesně určeného místa uprostřed ničeho), i nalezení prvního klíče na mostě je hned. Naštěstí se v tom okamžiku zarazíme a uvědomíme si co je naším cílem. Dlouhý čas tedy věnujeme prohledávání celého okolí než nalezneme zadání. Vědom si toho, že polský kříž a čísla by mělo být něco pro mě se ostentativné snažím usnout. Můj plán Lenka nechápe a řeší. Vory se na náš rychlý postup polem vpřed už nemůže dívat a začne kulhat, čímž rapidně snižuje svojí maximální rychlost. Chtěl jsem se k němu přidat, ale stav mých nohou dlouhá procházka spíše léčí než zhoršuje. Nicméně ta správná krize přichází poté, co nás vozidlo CRS vysype u Běchovického nádraží a začne hřát sluníčko. Šifra jak stvořená pro Lenku, která usnula první. Zbytek týmu v polospánku zkouší nesmysly až do 10 hodin, kdy se Lenka probudí, protáhne a řekne nám princip. Dojítí je už definitivně vyloučeno. Dáváme si ambiciózní cíl dopajdat se na X, kde je zjevně zabijácká šifra, protože první tam tvrdnou už přes čtyři hodiny. Chvíli po 11 dorážíme k vodní kótě, stanovišti W a spoustě písmenek. Šifra je to bohužel výborná a sebenavádějící, takže nedokáže ze správné cesty uhnout. Dokonce ani zvolání: "Hele, Marťa. A běží!" komentující počínání Kombajnu nás nezastaví. Takže někdy v čase 11:30 vyrážím směr X doufaje, že vezmu papír, odešlu SMS a ležící ve stínu se budu posledni 3 minuty Hry koukat na luštící týmy. V 11:48 mě tedy Orgové velmi zaskakují informací, že jsem na cílovém stanovišti. Dřepy, badminton ani florbal mne nemohou zastavit. To by se asi dalo stihnout, tak u básniček volám tým ať z toho taky něco mají. Především tedy zmatek. U brailla předvádím své vrcholné číslo "volání poslepu na dotykovém telefonu". Díky básničce je poslední volané číslo Vory, jinak to taky mohlo být CRS. No a pak asi tři minuty nechápavě stojím, koukám a netuším co, kam, kdo a jak. Takže to vyšlo. Jsme jediný tým co došel do cíle a nevzdal se!

V pondělí jsme se s kotelníkem shodli, že jsme při návratu domů měli oba až překvapivě výborný pocit (ze Hry i z týmu). Takže velice děkujeme za hru a nemáme vás rádi, že nám tak komplikujete snahu, aby Svíčky byly nejlepší hrou sezóny.